Baby nebude sedět v koutě

17. listopadu 2017 v 21:30 | Večernice |  Mysl blázna
Tak trapně si tu sedím, srkám černej čaj s mlíkem, ačkoliv mi nechutná, a koukám na Hříšnej tanec. Již zmíněnej černej čaj čas od času vylítne z hrníčku přímo na srst mýho milovanýho voříška Caesara (ne že by to vadilo, on už se stejně vyválel ve všem), protože se pohybuju do rytmu (spíš mimo rytmus) hudby a nechávám se unést představou, že jsem vlastně v tanečních byla ta největší hvězda a mambo je zkrátka moje parketa. A i když mi mamka na moje zoufání "Proč nemůžu potkat někoho, jako je Patrick Swayze?" odpovídá "Páč je mrtvej.", jsem šťastná.



Ale cesta ke štěstí trvala sakra dlouhou dobu. Doteď si pamatuju, jak jsem pesimisticky koukala na svůj odraz v zrcadle a říkala si: "Holka, buchty máš mít na břiše, ne v břiše." Taky jsem poslouchala jenom depresivní písničky, nedokázala o sobě říct nic hezkýho a furt si jen stěžovala, že mě nikdo nechce, zatímco na moje kamarádky se stojí fronta jak na banány. Uvědomění přišlo, až když jsem dokonce i na svůj tehdejší blog začala psát myšlenky bez špetky sebevědomí. Komentáře byly plný komplimentů, který absolutně nedávaly smysl, protože jsem nikdy nezveřejnila svoji fotku. Tak jak Mařenka a Anička mohly vědět, že jsem hezká, když mě ani jedna z nich nikdy neviděla? Takovýhle lichotky nepotěší, alespoň ne dlouhodobě, jelikož onen člověk stejně hluboko v duši ví, že jsou to jen prázdný slova a vůbec se nedaj srovnat s pocitem, když se ráno probudíte, vlasy vám trčí do všech stran, obličej máte lehce mastnej, ale to pako, který u vás přespalo, vám stejnak řekne, že jste ta nejkrásnější na světě. To totiž víte, že to myslí upřímně, a že ani nezáleží na tom, kolik buchet vlastně v břiše máte.

Jenže ne každej takový pako má. Ne všichni maj svýho pomatenýho básníka. Taky jsem ho neměla, taky byl čas, kdy jsem neznala jeho bouřkový oči. Musela jsem si svoje štěstí najít sama. Odnesla jsem ze svýho pokoje všechny zrcadla, přestala na sebe patlat jakejkoliv make-up. Vyřadila jsem ze skříně všechno oblečení, ve kterým jsem se necítila jako já, hodiny jsem ležela v posteli, dokud jsem na sobě nenašla aspoň jednu dobrou vlastnost, našla odvahu na dělání věcí, co mě baví. A ačkoliv si to většina lidí neuvědomuje, jakmile se začneme naplno věnovat našim koníčkům, objeví se lidi, který to s náma myslí upřímně, který jsou připravený mít nás rádi celým svým srdcem a dávat to najevo. Ptáte se na důvod? Je poměrně jednoduchej. Byli jste dost odvážný na to, abyste se vykašlali na názor společnosti a pustili se do věcí, co vás naplňujou... A odvaha je přitažlivá.

Protože Baby nebude sedět v koutě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Romi Romi | Web | 19. listopadu 2017 v 20:29 | Reagovat

dlouho jsem film neviděla :)
takový kluci jsou jen je muset hledat pač oni neloví nechaj se lovit což je špatne :(

2 Jana Jana | Web | 22. listopadu 2017 v 9:54 | Reagovat

Tak to je velice motivační článek, ačkoliv se to nemusí na první přečtení zdát. Holka, dřív jsem měla úplně stejné pocity, ale teď? Cítím se daleko lépe, možná proto, že jsem se začala mít ráda. Začala jsem dělat to, co mě baví a naplňuje. A přesně jak říkáš, získala jsem odvahu. :-)

3 Věrča Věrča | E-mail | 24. listopadu 2017 v 14:40 | Reagovat

Moc pěkně napsané,dobře volená slova.
Fandím Tě.

4 K.W.P. K.W.P. | Web | 23. prosince 2017 v 11:20 | Reagovat

Čaj s mlékem taky nemám ráda, sice jsem si ho přivezla z Anglie opravdu hodně, ale pít ho, to mě nikdo ještě neviděl :D
S těmi koníčky máš pravdu, taky jsem věčně ležela doma pod peřinou a trápila jsem se. A když jsem se konečně vyloudala z té bubliny, tak jsem šla dělat co mě baví :-)
Hrozně hezký článek <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama